Svobodné Bělorusko

Novinky na tomto webu:

Zpátky do budoucnosti (Minsk-Praha)

Recenze: R. Baradulin - Žít

Kurapaty – tragické místo běloruské historie

Jak vznikly běloruské státní symboly

Historie BNR

Studie: Anarchistické hnutí v Bělorusku

Minsk "kalící"

Lyceum Jakuba Kolase

Eskadra smrti

Naše akce:

Den Solidarity s Běloruskem

Stáhněte si českou verzi filmu Náměstí:

Flash animace od Multclubu

s písní skupiny Čyrvonym pa Biełamu:

Zpátky do budoucnosti (Minsk-Praha)

Stroj času existuje. Nevěříte? Můžete si ho sami vyzkoušet. Jezdí na lince Praha-Minsk a tváří se jako obyčejný vlak. Každá hodina, kterou v něm strávíte, vás posune zhruba o rok zpět, takže v Minsku vystoupíte do sovětské reality. Se vším všudy.

Po cestě z nádraží do hotelu se v libovolném z novinových titulů (nemusíte si lámat hlavu s výběrem) zakoupeným u stánku státního distributora tiskovin Belsajuzdruk můžete ujistit o tom, že „Bělorusko dál vzkvétá“.

Někdy takový úvodník napíše přímo prezident Alexandr Lukašenko (například jako pozdrav u příležitosti některého ze svátků anebo jiná formální příležitost), jindy to zvládne redakce sama.

Podobně vypadá i televizní vysílání. Dozvíte se v něm třeba o tom, že na soudružskou návštěvu přicestoval do Minsku venezuelský vůdce Hugo Chávez, který svému běloruskému protějšku pogratuloval k tomu, jak moudře a důstojně vede svůj lid. Nebo o tom, jak úkladně si počíná běloruská opozice na různých mezinárodních fórech, kde se diskutuje o lidských právech („Co je pro jejich vlast dobré, je jim špatné, a naopak“ – doslovný citát).

Jelikož je důležité, aby se takové informace dostaly k občanům, zdobí Říjnové náměstí v centru města obří obrazovka s vysíláním prvního kanálu běloruské televize. Neviděl jsem ale nikoho, kdo by jí opravdu věnoval pozornost.

Na copak se asi dívají lidé, kteří mají na domě připevněn disk pro příjem satelitního vysílání? Nejspíš jsem nebyl sám, koho to zajímalo: běloruské úřady prý nedávno začaly rušit vysílání ze sousedního Polska. Není divu. Co přichází ze Západu, nemůže být dobré.

Ovšem i k východním sdělovacím prostředkům je třeba přistupovat maximálně obezřetně. Kommersant, Nězavisimuju Gazetu či jakýkoli jiný novinový titul z Ruska, který nesleduje vládní linii, byste v trafikách Belsajuzdruku hledali marně. K dostání jsou pouze Izvěstija, mající ke Kremlu velmi blízko.

Pořád ještě je tu ale internet. A ten v Bělorusku (zatím) blokován není. V počítačových laboratořích na univerzitách stejně jako v internetových kavárnách se ale zaznamenává, jaké stránky ten který uživatel navštěvuje. A tak například Igorovi z Hrodna loni před volbami zástupce pedagogického sboru domlouval, aby netrávil tolik času na stránkách opozičního kandidáta.

O zákonech v diktatuře

Snaha o kontrolu toku informací je jen jedním z průvodních znaků diktatur. Mnohem závažnějším prvkem je likvidace politické soutěže v zemi a devalvování samotného volebního procesu.

Hlas lidu je příliš nevyzpytatelný, než aby mu mohlo být svěřeno rozhodování o tom, kdo bude řídit zemi, a tak jsou výsledky voleb upravovány, což potvrdily všechny pozorovatelské mise ze Západu, dokud jim ještě Lukašenko povoloval vstup.

Ani to ale není to nejhorší, čím se běloruský režim vyznačuje. To, co jej řadí k ostatním opovrženíhodným diktaturám celého světa, je svévolné používání zákona proti nepohodlným občanům (rozuměj proti těm, kteří se dožadují demokracie).

V běloruských věznicích i dnes sedí lidé, které tam soud, respektive prokurátor, jenž má v takových procesech hlavní slovo, poslal jen pro jejich politické přesvědčení, což je jev, který v našich zeměpisných šířkách vymizel s pádem komunismu.

Oblíbeným bičem na disidenty je paragraf trestního zákoníku o nepovolené činnosti a členství v nezaregistrované organizaci. Rozumí se samo sebou, že žádnou organizaci s ambicí veřejně se angažovat úřady nezaregistrují. Małady Front, jehož vůdce Zmicer Daškievič sedí za stejný „přečin“ od loňského září, se o to několikrát marně pokoušel.

„Když si zamanou, můžou na dva roky zavřít kohokoli, pěstiteli kaktusů počínaje a filatelisty konče,“ řekl mi Pavel Sieviarynec, jehož před časem stihl stejný osud jako Zmicera Daškieviče. Na svobodu ho pustili před několika týdny a soudě podle toho, s jakou vervou se pustil do další činnosti, ho za mřížemi k „rozumu“ nepřivedli.

Epilog

Na cestě do Minsku mi reklamní nápis „S námi do Evropy“ na jednom z vagónů připadal poněkud absurdní. Když jsem ho uviděl podruhé - o deset dní později na perónu minského nádraží - viděl jsem v něm už jen trefnou výzvu k cestě zpátky do budoucnosti

Diktatura v bývalém socialistickém bloku byla vidět na první pohled. Na tom, jak se lidé oblékali, co jedli, v jakém autě jezdili. V éře globalizace si západní zboží najde cestu přes hranice bez ohledu na politickou realitu v té které zemi.

To, že někdo v mercedesech, hamburgerech a kostýmcích od Gucciho na minských ulicích může spatřovat důkaz toho, že v Bělorusku není diktatura, nebo že se tam lidé dokonce mají lépe než tady (i takové názory padají v diskusích pod články na našich stránkách), o jeho chápání demokracie příliš dobrého nevypovídá.

Takovým lidem, obávám se, už k procitnutí nepomůže ani stroj času.