Doba stability asi končí

HN: Běloruská ekonomika ztrácí zvýšením cen plynu a ropy zhruba pět miliard dolarů ročně. Jak těžká je to rána? Může Lukašenko udržet sociální dumping, o který se jeho vláda opírá?
Tato čísla jsou přibližná a nikdo přesně neví, o kolik vlastně Bělorusko přijde v důsledku nové ruské ekonomické politiky. O pěti miliardách mluvil Lukašenko v rozhovoru pro agenturu Reuters. Existují také jiné odhady, v každém případě jde ale o miliardy.
Běloruské vládě se stěží podaří vyhnout se sociálním škrtům. Lze předpokládat, že se zpomalí ekonomický růst. Pravděpodobně však zatím nehrozí žádná ekonomická katastrofa, protože zvýšení poplatku za tranzit ruské ropy dává Minsku možnost alespoň částečně kompenzovat ztráty.
Nicméně doba ekonomické a sociální stability, kterou se běloruská vláda ráda chlubila, nejspíš končí. Teď bude záležet na tom, jak se budou dále vyvíjet vztahy s Ruskem a Západem a jestli se běloruské vedení odhodlá k ekonomickým reformám. Hlavně k rozsáhlé privatizaci, jež by se mohla stát důležitým zdrojem příjmů.

HN: Má Lukašenko v Moskvě nějaké zastánce, kteří by mohli v jeho prospěch intervenovat? A pokud ano, jaké jim dáváte šance?
Nepochybně má, jejich vliv však v poslední době prudce klesá. Jsou to ti představitelé ruské politické elity, kteří jsou zastánci starých sovětských nebo ruských imperiálních hodnot. Patří mezi ně například Pavel Borodin, kdysi vlivný tajemník takzvaného Svazu Ruska a Běloruska, a někteří činovníci Putinovy administrativy. Nedokázali však odvrátit změnu kremelské politiky vůči Bělorusku, která je teď mnohem pragmatičtější a sleduje spíše zájmy ruských plynových a ropných gigantů než nějaké imperiální sny v jejich klasické podobě.
Běloruského prezidenta má také ráda ruská komunistická a nacionalistická opozice. Mezi nejhlasitější odpůrce dnešní politiky Moskvy ve vztazích s Minskem patří například vůdce komunistů Gennadij Zjuganov a bývalý předseda nacionalistické strany Rodina (Vlast) Dmitrij Rogozin. Mají jistou podporu mezi ruskými občany, většině Rusů je však stále bližší Vladimir Putin. Proto "rozvod" s Běloruskem, alespoň částečný, nevyvolal v Rusku nijak výrazný odpor, na nějž možná v Minsku leckdo spoléhal.

HN: Má Rusko nějakou jasnou strategii vůči Minsku? Co se bude dít, pokud Lukašenko nezmění svůj konfrontační kurs?
Můj dojem je, že Kreml je zatím odhodlán vyvíjet na Bělorusko soustavný ekonomický tlak. Jeho výsledkem by mohla být buď postupná ekonomická expanze ruského kapitálu na běloruský trh, nebo dokonce připojení Běloruska k Ruské federaci, i když já osobně nepovažuji tento vývoj za moc pravděpodobný.
V každém případě je jasné, že v Moskvě již nepovažují Alexandra Lukašenka za důvěryhodného spojence. Takže nelze vyloučit, že se Rusko pokusí ovlivnit politické dění takovým způsobem, aby Lukašenko byl donucen vzdát se moci a byl vystřídán někým, kdo by více vyhovoval ruským zájmům.
V Rusku ale začíná předvolební sezóna a lze předpokládat, že běloruské záležitosti nebudou v této době pro Kreml jednoznačnou prioritou. To dává šanci jak běloruskému prezidentovi, tak demokratické opozici a zároveň Evropě. Mohou se domluvit na podmínkách pro dialog, což by podle mého názoru pomohlo vyvážit ruský vliv v Bělorusku.
Základní otázkou zůstává, jestli je běloruský režim ochoten zahájit ve vlastní zemi politické "oteplování".