english

Дзеля Беларусаў • Fotogalerie • Download • Kontakt • Odkazy • Forum

Je domluva s Lukašenkem možná?

Tuto otázku si pokládá polský deník „Gazeta Wyborcza“. V posledních dnech Gazeta zveřejnila dva články, jeden s názvem „Domluva s běloruským vládcem není možná“ a „Smlouva s ďáblem ve jménu svobody Běloruska“, ve kterých jsou vyjádřeny diametrálně odlišné názory na tuto otázku.

Domluva s běloruským vládcem není možná

Wacław Radzinowicz, Gazeta Wyborcza, Polsko

Víra, že se Evropa může nějakým způsobem dohodnout s Alexandrem Lukašenkem a tím pomoci k demokratizaci jeho státu je iluzorní. Běloruský diktátor si z mnoha důvodů nemůže dovolit takový manévr. Lukašenko dobře chápe, že jakákoliv „perestrojka“ jeho postsovětského hájemství by jej v konečném důsledku postavila před soud v Haagu, kde by se musel zodpovídat z likvidace svých oponentů.

Věrnost starým sovětským hodnotám a nepřátelství vůči Západu je v dnešní době jediným Lukašenkovým politickým kapitálem. Kvůli tomu Kreml nemůže jen tak přerušit podporu běloruskému prezidentovi, i přes to, že Putin k němu chová neskrývanou antipatii.

Pro značně velkou část ruské společnosti prezident Běloruska zůstává opravdovým hrdinou, který zachoval kolchozy, nedopustil dravým oligarchům rozkrást statní majetek a nedovolil mafiánům a boháčům, aby se cítili pány svého života. Je třeba pamatovat, že přesně tyto negativní jevy jsou u značné části obyvatel postsovětského prostoru spojovány s příchodem demokracie.

Není divu, že během poslední bělorusko-ruské ropné války čtvrtina deputátů Dumy, která je jinak za všech okolností loajální vůči Kremlu, hájila Lukašenka před Putinem a apelovala na ruskou vládu, aby se usmířila se „slovanským spojencem“.

Lukašenkovské Bělorusko existuje pouze díky obrovské ekonomické podpoře ze strany Ruska. Nehledě na to, že ruská ropa a ruský plyn v poslední době podražily, Bělorusko pořád neplatí ani polovinu ceny, kterou platí Polsko a státy Pobaltí. Kromě Ruska téměř nikdo nekupuje zastaralé běloruské náklaďáky MAZ, traktory ani buldozery.

A jenom kvůli miliardám dolarů, kterými Rusko dopuje Bělorusko, Lukašenko vydržuje obrovskou na velikost své země s 10mln. obyvatel 250tisícovou armádu, dobře ozbrojenou a vycvičenou, může si rovněž dovolit zachování kolchozů a velice nákladné sociální programy. Moskva si vydržuje Lukašenkův režim, protože je zárukou toho, že v Minsku se neodehraje nic podobného jako ukrajinská Pomerančová revoluce a Bělorusko se určitě nebude sbližovat s Evropou.

Kdyby Lukašenko náhodou uskutečnil šílený manévr a přijal prozápadní kurz, okamžitě by tím ztratil podporu Ruska, jeho stát by okamžitě zkrachoval, což by určitě vedlo k sociálním nepokojům, které by smetly diktátora.

Při tom si Lukašenko určitě pamatuje návod Vladimíra Žirinovského, který několikrát prohlásil, že “Bělorusko zachrání jedině odstřelovač“.

Lukašenko dost regulérně pokukuje evropským směrem, deklaruje snahu ke sblížení, dokonce ujišťuje, že Bělorusko je „ochranným valem Evropy“. Obvykle na to někdo doplácí. V prosinci evropská delegace oznámila běloruskému MV (ministerstvo vnitra), že jednou z podmínek dialogu je souhlas se svobodným fungováním opozičních stran. – S tím nemáme problémy, - uslyšeli odpověď. Za měsíc, v předvolebním období do orgánů místních samospráv, KGB a milice provedly masové zatýkaní příslušníků opozice a na drtivé většině volebních okrsků na volebních lístcích zbylo jen příjmení pro vládu pohodlného kandidáta.

Lukašenko může dělat různá prohlášení. To je asi všechno, čeho je schopný. Protože nic jiného nechce, a ani nemůže.

Běloruskou otázku nelze vyřešit volbou mezi konečným odevzdáním Běloruska Rusku a ochočením si Lukašenka. Nejpravděpodobnější variantou je, že konflikty mezi Minskem a Moskvou skončí palácovým převratem, režírovaným z Kremlu. Brusel totiž puče neorganizuje, ani nenajímá odstřelovače. Proto Rusové nejspíš budou první.

Jediným evropským partnerem a jedinou nadějí tak zůstává (naneštěstí slabá) opozice a ti stateční mladí lidé, kteří v březnu na Říjnovém náměstí nahlas řekli, že Lukašenko nemá právo zůstávat prezidentem na třetí volební období. Těm je třeba pomoci, všemi dostupnými prostředky, tak, aby se co nejdřív otužili, spojili své síly a přesvědčili své soukmenovce o nutnosti evropské volby.

Dost možná budou rychlejší, než Rusové.

Všechny nápady o zpacifikování Lukašenka v konečném důsledku odnesou právě naši jediní běloruští spojenci. Připravují je o naději a víru ve smysluplnost jejich počínání. Oni spravedlivě nazývají Lukašenka nelegitimně zvoleným prezidentem, protože Lukašenko falsifikoval volby a referenda, brutálně potlačoval a pokračuje v potlačování každého, kdo s nim nesouhlasí. Když se Evropa připravuje k dialogu s tím, koho nazývá „posledním evropským diktátorem“, přidává tím jeho vládě na legitimitě. Právě zde, ve Warszavě, to musíme chápat, odmítat nezdravé ambice organizace „pochodu na Minsk“ a varovat naše evropské kolegy před nebezpečím iluzí.

Smlouva s ďáblem ve jménu svobody Běloruska

Jacek Pawlicki, „Gazeta Wyborcza“, Polsko

Otevřít náruč diktátorovi, který potlačuje demokracii, ve jménu záchrany běloruské nezávislosti nebo souhlasit s „demokratizací“ Běloruska pomocí kremelských metod? 

Toto dilema stojí před Evropskou Unií. Jako stát sousedící s Běloruskem a přející si podílet se na východní politice EU, Polsko musí najít odpověď na tuto otázku dřív než Brusel.

Polský konzul se nakonec musí objevit v Minsku – bez toho nelze provádět smysluplnou politiku. Pokud ovšem nechceme, aby se EU domlouvala s Alexandrem Lukašenkem prostřednictvím Německa nebo Francie – jak se to děje dnes.

Poslanec Europarlamentu za stranu „PiS“ Konrad Szymanski říká, že toto dilema je třeba vyřešit co nejdřív. „Je to vskutku ďábelská volba, ale zdá se mi, že Evropa musí dát znamení o tom, že je připravena vést dialog s Lukašenkem. Přirozeně tak, aby to nevypadalo, že se vrhá do diktátorovy náruče.“ – říká Szymanski. Alternativou k této variantě je dovolit Rusku, aby se ujalo vedení.

Bělorusko-Ruská plynová válka o daně za ropu, dopravovanou na Západ, už poněkolikáté ukázala, že Moskva nazírá na Bělorusko jako na svou sféru vlivu, a v budoucnosti i jako fragment obrozeného impéria. Podle slov Szymanského si lze bez obtíži představit situaci, že nástupce Lukašenka podepíše smlouvu o integraci s Ruskem. S odůvodněním, že vzorem pro spojení je Evropská Unie, že v současné době velkých bloků je integrace potřeba, atd.

Prozatím Lukašenko zase vyklouzl ze spárů Ruska, ale zdá se, že Putin už podepsal výrok. Tak či tak, Putin způsobí pád tohoto režimu, nadělí Bělorusko v léno svým sympatizantům a uskuteční jeho „integraci“ s Ruskem. S tímto cílem Rusko seje rozepře v řadách běloruské opozice a nevynechá ani jednu příležitost ukázat, kdo je skutečným pánem běloruské ekonomiky.

Kromě toho, v poslední době ruští diplomati říkají svým evropským kolegům, že mohou pomoci ustanovit demokracii v Bělorusku, ve kterém začali v poslední době spatřovat do nebe volající porušovaní lidských práv. Prorusky orientované státy EU jsou připravené spolknout tuto rétoriku i s navijákem. Úloha Polska je pak ukázat, že tato cesta není ta pravá.

Z posledních statistických výzkumů vyplynulo, že polské MZV (ministerstvo zahraničních věcí) a kancelář prezidenta Lecha Kaczyńského si jsou dobře vědomi, že ruská diplomacie vede se Západem hru o Bělorusko. Úlohou Polska by mohlo být demaskovaní této nebezpečné hry a pomoc opravdové opozici, aby ta byla připravena k převzetí otěží v Minsku, až přijde její čas.

Je známo, že Lukašenko si taky zahrává se západem. Je tomu tak vždy, když ho Moskva zahání do kouta – například uzavřením plynových kohoutků v roce 2004. Když se Lukašenko domluvil s Putinem, vrátily se staré pořádky: hon na opozici a nezávislá média, provokace.

Diplomaté ve Varšavě a v Bruselu varují, že v tomto případě Lukašenko může pouze hrát o čas. Tím spíš, že jeho přátelské výroky na adresu EU a USA byly „podložené“ nedávnými volbami do městských zastupitelstev, které se konaly v ryze stalinském duchu a další z řady vln zatykaní.

Dialog s Lukašenkem se podobá tanci na visutém laně. Ale politika izolace nepřináší žádné výsledky. Proto je třeba připomenout Lukašenkovi, že musí udělat nějaké gesto, které prokáže jeho vůli ke zlepšení vztahů se Západem.

Tímto gestem může být např. osvobození Aljaksandra Kazulina. Samo sebou, je to pouze minimální plán – je třeba požadovat víc. Lukašenko musí propustit všechny příslušníky opozice – aby se opozice neobávala, že zatímco Západ vede dialog s běloruskou vládou, ponechává opozici její těžkému údělu.

Evropa postupně mění svůj přístup k Minsku. Místo politiky nadávek a sankcí přichází politika cukru a biče. V listopadu minulého roku Evropská komise zveřejnila novou strategii ve vztahu k Bělorusku. Nyní EU nabízí této zemi politiku spolupráce, kterou dříve uplatňovala ve vztahu k Ukrajině a Moldávii, výměnou za demokratické změny. Z pohledu řadových Bělorusů jsou důležité především vízové úlevy.

Brusel si klade 12 podmínek. Nejdůležitější – zastavit pronásledovaní opozice, propustit politické vězně a zaručit svobodu slova, v budoucnosti též svobodné volby.

Nelze vést s Lukašenkem dialog bez předem stanovených požadavků. Je třeba přinutit jej udělat volbu. Západní demokracie nemůže užívat metod „demokracie ruského typu“. Zbývá jen (možná naivně) doufat, že se v Minsku stane zázrak. Ale dokonce i zázrakům lze pomoci.

Zdroj: Charter97.org

zpět na úvodní stránku

Prosíme, umístěte na své stránky naše bannery a podpořte tím naši iniciativu a snahu o demokratické změny v Bělorusku.

Velký:

Pro zobrazení našeho banneru na vašich stránkách vložte následující kód:

To display the banner put this code on your webpage:

Malý:

Pro zobrazení našeho banneru na vašich stránkách vložte následující kód:

To display the banner put this code on your webpage:

Reklama: